Více než 90 % dopadu našich sdělení závisí na neverbálních prvcích. I ty nejnepatrnější pohyby, jako je dotýkání se vlasů nebo nosu nebo odvracení pohledu během rozhovoru, mohou hodně prozradit o našich pocitech.
Pokud jde o pohled, jedním z pohybů, které prozrazují nepohodlí, je vyhýbání se očnímu kontaktu s někým.
Většinu času mluvíme, aniž si to uvědomujeme a aniž bychom otevřeli ústa. Naše gesta, držení těla, mimika, pohyby, oční kontakt a další prvky nás často prozrazují a dokonce prozrazují naše emoce a postoje. Neverbální jazyk hraje důležitou roli v naší komunikaci, protože dokáže vyjádřit to, co nedokážeme vyjádřit slovy .
Podle studie, kterou v 60. letech provedl vědec a psycholog Albert Mehrabian, více než 90 % dopadu našich sdělení závisí na těchto neverbálních prvcích. Psycholog rozdělil vliv našich sdělení na následující složky: 7 % souvisí s verbálními prostředky, 38 % s hlasem (tónem, intonací atd.) a 55 % s gesty a mimikou. Neverbální jazyk se tak stává prostředkem komunikace, který dokáže vyjádřit nervozitu, nepohodlí nebo touhu flirtovat, a znalost těchto signálů nám může poskytnout důležité informace o tom, co se děje v hlavě našeho partnera.
I ty nejmenší pohyby, jako je dotýkání se vlasů nebo nosu nebo odvracení pohledu během rozhovoru, mohou hodně prozradit o tom, co cítí ostatní lidé, když s námi mluví, a umožňují nám přizpůsobit náš jazyk. Ačkoli nejsou vždy univerzální, souhrn signálů a kontextu může poskytnout vodítka pro komunikaci s danou osobou.
Pohled hraje důležitou roli v sociální interakci. Vyhýbání se pohledu nebo odvracení pohledu „obvykle znamená, že chceme něco skrýt, cítíme se nejistě nebo se chceme před něčím chránit“, vysvětluje psycholog. V mnoha případech existuje úzká souvislost mezi tím, kam se díváme, a tím, co chceme sdělit, protože směr pohledu aktivuje část mozku odpovědnou za paměť nebo kreativitu.
Pokud jde o pohled, pohybem, který prozrazuje nepohodlí, je vyhýbání se očnímu kontaktu s někým; „je to záměr odvést pozornost“, říká, a když „pohled nevydrží, obvykle se za ním skrývá nepříjemná emoce“, dodává.
Pohyby rukou a nohou, stejně jako držení těla, o nás také hodně vypovídají: „Tělo má tendenci se hýbat, když jsme napjatí, například rychle poklepáváme nohama. Tato motorická neklidnost nám také může pomoci kontrolovat naši úzkost a uvolnit se v daném okamžiku“, vysvětluje psycholožka.
Častá změna polohy je také varovným signálem: „Když se cítíme nepohodlně, je pro nás těžší najít pohodlnou polohu a více se hýbeme“, říká psycholožka. Navíc dotýkání se předmětů, jako jsou prsteny, rukojeti nebo rukávy, „je definováno jako samoregulační chování, které nám může pomoci, když jsme velmi nervózní, ale v okamžiku komunikace s někým prozrazuje náš nepohodlí nebo nervozitu“. Skrčení se, přikrčení se, přiklonění se nebo předklonění jsou také sebeobranné reakce.
Proč náš organismus takto reaguje?
Neverbální komunikace je nejstarší a nejinstinktivnější forma interakce, proto „je nejtěžší ji vědomě kontrolovat; naše tělo často prozradí naše pocity dříve než slova“, říká Tena a definuje tento typ jazyka jako „základní systém komunikace, protože tělo reaguje automatickyji než mozek“.
Z neurobiologického hlediska „je tělo zrcadlem našeho nervového systému. Když se cítíme špatně, náš organismus přechází do stavu zvýšené fyziologické aktivity, která se projevuje mimovolními fyzickými signály“, vysvětluje psycholog. Vegetativní nervový systém se dělí na dvě části: sympatickou a parasympatickou.
Parasympatická soustava se aktivuje, když potřebujeme relaxovat, a sympatická v situacích, kdy potřebujeme pohybovat. Sympatická soustava se také aktivuje v situacích nepohodlí nebo ohrožení, i když nedochází k fyzickému zranění, a způsobuje zrychlený srdeční tep, zvýšené pocení, zrychlené dýchání a svalové napětí: „Když se člověk cítí nepohodlně, tato soustava se aktivuje a připravuje nás na možný útěk nebo únik, i když se nám to nepodaří, ale právě kvůli nepohodlí to chceme udělat,“ říká.
Na sociální úrovni „je pocit nepohodlí do značné míry spojen se sociální hrozbou, která, i když není fyzická, zahrnuje strach z odsouzení, odmítnutí nebo konfliktu. Tato sociální hrozba aktivuje stejné oblasti mozku jako fyzická bolest . Takto vnímáme nepohodlí jako něco zcela fyzického a reálného a tělo ho začíná vyjadřovat jako způsob, jak nás ovládat.“
