Když komunikujeme, často se setkáváme s lidmi, kteří vždy přerušují rozhovor. Pro některé je to projev nezdvořilosti nebo egocentrismu ze strany partnera v rozhovoru. Psychologové vysvětlují, proč se to děje: hrají zde roli sociální, kulturní, neurologické a emocionální faktory. V souvislosti s tím se odborníci a instituce snaží odpovědět na otázku, proč pociťujeme potřebu a nutnost mluvit, než druhá osoba dokončí svou řeč. Kromě toho studují, jaké psychické mechanismy se spouštějí, když zasahujeme do řeči jiné osoby. Přerušování je součástí fungování našeho mozku, úzkosti, osvojování návyků a komunikačních záměrů, které jsou často nevědomé.
Časopis Psicología Social tvrdí, že přerušování nemusí vždy odrážet špatné úmysly nebo pohrdání druhým, ale je složitou reakcí našeho mysli na řečové podněty. „Potřeba aktivně se účastnit, spojovat to, co slyšíme, s vlastními zkušenostmi a nenechat si ujít „vhodný okamžik“ pro zásah – to jsou impulsy, které nás mohou přimět přerušovat ostatní,“ tvrdí odborníci. Zároveň však poznamenávají, že přibližně 70 % přerušení v rozhovorech je způsobeno spontánními asociacemi. „Zatímco někdo mluví, náš mozek pracuje na plné obrátky: předvídá, co bude řečeno, vybavuje si podobné situace a hodnotí, zda bude náš příspěvek na místě,“ tvrdí. Za určitých okolností jsou tato přerušení zesílena faktory, jako je nervozita během rozhovoru a strach, že zapomeneme, co chceme říct.
Proč lidé přerušují rozhovory
Multitasking mozku
Z neuropsychologického hlediska je jedním z důvodů, proč přerušujeme rozhovory, současná činnost různých oblastí našeho mozku.
„Když s námi někdo mluví, aktivuje se naše spánková kůra, aby interpretovala řeč, zatímco jiné oblasti hodnotí, zda máme co dodat,“ vysvětlují členové Sociální psychologie.
Institut chování poznamenává, že multitasking mozku nás nutí rychle přecházet od aktivního poslechu k přípravě vlastní řeči. Zároveň však poukazují na to, že tento proces je automatický a přirozený. Většina lidí si proto neuvědomuje, že přerušuje svého partnera, dokud to neudělá.
Podle členů institutu spěch s odpovědí nemusí nutně pramenit z touhy vnutit se, ale spíše z impulsu, který se snaží vnést něco „důležitého“. Pokud člověk sdílí své zkušenosti a my jsme měli podobnou zkušenost, vzniká potřeba se o ni podělit, protože mozek současně poslouchá a formuluje odpověď.
Co je pracovní paměť a strach ze zapomenutí?
Přerušování rozhovorů někdy vzniká ze strachu, že zapomeneme myšlenky a nápady, které chceme vyjádřit. Tomu se říká pracovní paměť a představuje omezenou schopnost mozku uchovávat informace po krátkou dobu.
„Pokud je pro nás něco důležité, cítíme potřebu to vyjádřit, dokud to nezmizí. Tento strach je silnější u úzkostných lidí a v situacích, kdy se účastní více lidí, například na schůzích nebo v diskusích,“ varují odborníci z Institutu chování.
Tvrdí také, že potřeba dát svůj názor nad názor druhého může být motivována touhou (vědomou či nevědomou) kontrolovat průběh rozhovoru.
Důsledky přerušování rozhovorů v osobních vztazích
V osobních vztazích mohou být neustálé přerušování interpretovány jako nedostatek zájmu nebo respektu. V bližších vztazích, jako jsou vztahy mezi partnery nebo členy rodiny, může tento zvyk poškodit proces emocionální komunikace.
Institut pro blahobyt v Berkeley tvrdí, že když má člověk pocit, že jeho nápady nejsou vyslyšeny nebo že je narušena jeho řeč, pociťuje zklamání a emocionální odstup. „Je důležité rozvíjet aktivní naslouchání: dovednost, která předpokládá nejen slyšet, co druzí říkají, ale také respektovat jejich čas a právo vyjádřit se bez přerušování.“
Přerušování na pracovišti
Odborníci z Berkeley Institute of Well-Being varují, že přerušování na pracovišti může mít negativní důsledky. Jedním z nich je to, že na schůzkách zaměstnanců se dostanou ke slovu pouze ti nejhlasitější a nejdominantnější.
Proto introvertnější a trpělivější lidé budou raději mlčet, pokud bude jejich účast neustále přerušována. Tím se snižuje rozmanitost názorů a pohledů.
Kromě toho dodávají, že když přerušují nadřízené nebo klienty, může být takové chování vnímáno jako neprofesionalita. „Takové jednání vytváří dojem nezdvořilého a sobeckého člověka, což má negativní dopad jak na osobní reputaci, tak na dynamiku týmu,“ domnívají se odborníci.
