Police v ledničce v bytě, který Maria sdílí s dalšími šesti lidmi, jsou označeny podle čísel pokojů, aby se udržoval pořádek a nedocházelo ke sporům v kuchyni.
Podle zprávy by více než polovina nájemníků raději bydlela sama. Obraz přátel, který se v 90. letech stal populárním díky seriálu „Přátelé“, jak se společně smějí v obývacím pokoji, je již dávno minulostí. Ve městech, kde se nezávislost stala pro mnohé nedosažitelným luxusem, se stále více nájemníků izoluje a proměňuje své pokoje v mikropokojíčky, kde pracují, odpočívají, studují a dokonce přijímají hosty. V kolivingových bytech je kuchyň jediným místem, kde mohou spolubydlící trávit dostatek času společným životem.
Od té doby, co si 39letý Heinrich pronajal pokoj, měl více než osm sousedů. Pouze se dvěma z nich, které poznal ne z vlastní vůle a s nimiž neměl nic společného kromě poštovního směrovacího čísla, se mu podařilo navázat přátelství přesahující rámec sousedství. „Většinu času jsme trávili společným jídlem,“ vzpomíná. Jejich setkání v kuchyni vedla k denním výměnám názorů, díky nimž se tři cizinci naučili komunikovat natolik důvěrně, že spolu večeřeli a postupem času si vytvořili zvyk, který se stal „něčím jako rodina“.
„Společné jídlo je jedním z nejstarších způsobů vytváření vazeb, pocitu sounáležitosti a solidarity,“ vysvětluje psycholog. „Právě tyto chvíle u stolu vytvářejí intimní atmosféru, která napomáhá sdílení vzpomínek, zážitků a zklamání z každodenního života.“
Podle psychologa je společné jídlo prastarou metodou navazování vztahů.
Marta si pronajímá pokoj s koupelnou a sdílí byt s dalšími šesti nájemníky. „Poloha je skvělá a to, že byt spravuje společnost, je velmi pohodlné.“ V bytě je velká terasa, obývací pokoj s televizí a jídelna. „Společné prostory téměř nikdo nepoužívá, snad jen večer, kdy se kuchyň zaplní.“
Dva ledničky a police jsou očíslovány podle čísel pokojů, aby se předešlo zmatkům nebo konfliktům kvůli jídlu. Marta se spřátelila se svou sousedkou, jednou z mála, která ji přivítala v kuchyni a zajímala se, jak se měla. „S ostatními jsem se moc nesblížila; všimla jsem si, že se mnou nechtějí komunikovat.“
Každý obyvatel má své vlastní kuchyňské nádobí a obvykle se o nic nedělí, kromě toho, co je již v bytě. Výjimkou byla Marta, která si koupila fritézu. „Napsala jsem do skupiny na WhatsApp, že mi nevadí, když ji ostatní používají, ale ať ji prosím nechávají čistou, protože někdy bývá špinavá.“ Společnost, která byt spravuje, nabízí úklid jednou za dva týdny. Marta však říká, že to nestačí, aby byl byt v požadované čistotě. „Mohlo by to být horší, ale mnoho lidí nemyje věci, které používají; jsou tu hrnce, které zůstávají špinavé několik dní.“
Běžným způsobem, jak se vyhnout konfliktům, je označení ledniček a polic ve společných domech.
Nepořádek v domech, kde žije více lidí, není jen otázkou pořádku, ale i zdraví. „Ne vždy důvěřujeme lidem, se kterými sdílíme dům, nebo je osobně známe, takže neznáme jejich hygienické návyky,“ vysvětluje technolog potravinářského průmyslu. „Koneckonců, mnoho rukou otevírá a zavírá ledničku a dotýká se našich potravin.“ Ačkoli se každý stará o své jídlo, varuje: nedbalé zacházení s potravinami může mít vliv na ostatní a vést k jejich znehodnocení. „Prostředí je pro všechny stejné; i když jsou potraviny na polici, plíseň se například šíří prostřednictvím spór ve vzduchu. Nemluvě o nepříjemných pachech.“
V bytě začaly konflikty mezi dívkami v kuchyni. „Pokaždé, když jsem přišla, stály v kuchyni špinavé talíře a hrnce,“ vzpomíná dívka. Problém se zhoršil v létě, kdy se objevili škůdci. „Moje sousedka měla spoustu otevřených obalů a prošlých potravin, které nevyhazovala. Nakonec jsem musela uklízet všechno sama, aby se mi nezašpinily potraviny.“ Postupem času začala kupovat stále méně jídla. „Bylo mi tak odporné jíst ve vlastním bytě, že jsem téměř každý den utrácela spoustu peněz za jídlo mimo domov, což mělo negativní dopad na můj rozpočet a stravu.“
Tato situace vedla k tomu, že si mladá žena vytvořila řadu návyků, které nakonec vedly k nezdravému vztahu k jídlu. „Jídlo bychom neměli vnímat pouze jako prostředek k udržení života, ale jako intimní akt spojený s každým z nás, s péčí o sebe a svou identitu,“ zdůrazňuje psycholog.
Jiný mladý muž nedokázal navázat takový vztah, ne proto, že by nechtěl nebo se nesnažil, ale proto, že se mu prostě nepodařilo navázat vztahy s novými sousedy. „Najednou jsem se ocitl v prostředí lidí, kteří pomalu rozpálili olej a pak do něj hodili kus hovězího filé; to mě vůbec nezajímalo. Chtěl jsem jen co nejrychleji sundat prádlo ze šňůry, aby se nenapilo tím zápachem.“ Ačkoli už spolu nežijí, stále se s nimi schází na oběd. „Bylo to něco zvláštního.“
