Samostatně výdělečně činní lidé dostávají v průměru o 40 % nižší důchod než zaměstnanci, když odejdou do důchodu.
Ne všichni dostávají stejný důchod, když nastane čas odejít z práce, a pokud existuje skupina, ve které je rozdíl mezi důchodem a výdělkem za celý pracovní život obzvláště patrný, jsou to právě samostatně výdělečně činní. Tak se to stalo Felixovi Rodriguezovi, nezávislému dopravci, kterému brzy bude 65 let a který netrpělivě čekal na 5. června, kdy měl schůzku na sociálním zabezpečení, aby mohl začít vyřizovat důchod.
Myslel na všechna léta své práce a zaplacené příspěvky jako na dodatečnou záruku, že od září příštího roku bude dostávat důchod, který mu zajistí důstojný život. Všechno však dopadlo jinak, než očekával, a z úřadu odešel velmi zklamaný: „Po 50 letech práce odejdou v únoru do důchodu s důchodem ve výši pouhých 1120 eur. To je mnohem méně, než jsem očekával.“
Pokud jde o osoby samostatně výdělečně činné, kterých je až 3,34 milionu , jejich dávky jsou téměř o 40 % nižší než u většiny zaměstnanců: v průměru dostávají 1008 eur hrubého měsíčně, zatímco druhá skupina pracovníků dostává 1665 eur. Tento rozdíl lze vysvětlit tím, že podle Daniela Garcíi, prezidenta Svazu samostatně výdělečně činných osob , „samostatně výdělečně činné osoby historicky platily příspěvky na základě minimální základny“.
„80 % z nich, i když mohli platit více, raději si peníze nechali v kapse“.
V případě Felixe Rodriho je situace jiná, protože podle jeho slov od roku 1995, kdy se stal samostatně výdělečně činným po propuštění z poslední společnosti, vždy platil dvakrát více než samostatně výdělečně činní, kteří platí minimální příspěvek do systému sociálního pojištění. „Všichni moji kolegové platili minimální příspěvek (asi 200 eur měsíčně). Ale já jsem se od začátku dohodl s manželkou, že budu platit dvakrát tolik, abych měl důchod, který mi umožní žít bez finančních potíží“, vysvětluje.
Před třiceti lety, když přestal být zaměstnancem a stal se samostatně výdělečně činným, se tento řidič z La Barceloneta rozhodl uzavřít smlouvu o soukromém penzijním pojištění, do které nadále přispívá a kterou plánuje využít jako doplněk k státní penzi. „Alespoň budu mít přídavný příjem ve výši 300–400 eur měsíčně. Ale ani tak nebudu moci odejít do důchodu v září, kdy mi bude 65 let, ale až v únoru, protože do té doby musím splatit dva úvěry ve výši 900 eur měsíčně, které jsem si vzal na nákup dvou dodávek,“ vysvětluje. Kromě toho bude muset pokračovat ve splácení hypotéky na svůj byt do 71 let, a to 700 eur měsíčně, což je úvěr, který doufá pokrýt ze mzdy své ženy, která pracuje v obchodním domě a také se blíží důchodu.
Příklady podobné případu Felixe Rodriho ukazují cestu, kterou by měli jít ostatní samostatně výdělečně činní, pokud jde o včasné plánování důchodu. „Důchod se často stává problémem, pokud nemáte plán spoření,“ varují v Asociaci kolektivních investičních institucí a penzijních fondů. Toto doporučení platí pro všechny občany, zejména pro ty, kteří mají nepravidelný příjem. Proto by každá strategie spoření pro tento účel měla zohledňovat tuto realitu a umožňovat flexibilní příspěvky, tj. možnost jejich zvýšení nebo snížení kdykoli bez sankcí.
Doporučení pro organizaci důchodového zabezpečení
výkonný ředitel , připomíná, že státní důchody budou stále více zatěžovat státní rozpočet, a vyzývá k „doplnění“ těchto výplat spořením a investicemi. Podle jeho názoru mnoho lidí nespoří správně, „protože vkládají peníze do málo výnosných produktů, jako jsou běžné účty a vklady“. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý cíl, doporučuje zahrnout „malé riziko“, tj. některé výnosné aktiva.
Pokud jde o investice do fondů, které kopírují indexy, Soler tvrdí: „Souhlasil bych, ale pokud se jedná o globální index, investice budou lépe diverzifikované.“ Dodává: „Je rozumné investovat do toho, co má dobrou pověst a rozumnou cenu“, asi půl procenta provize za ETF, který sleduje index, i když „může být přijatelný“ i diverzifikovaný akciový fond s provizí kolem jednoho procenta. Celkově doporučuje „jednoduché, ale velmi diverzifikované produkty, které jsou srozumitelné a nabízené regulovanou institucí s mírnými náklady“ a varuje před „podivnými nabídkami a radami vlivných osob nebo příbuzných“.
Od roku 2021 byla výrazně snížena maximální výše odpočtu z individuálních plánů, což podnítilo rozvoj kolektivních alternativ, jako jsou penzijní plány na pracovišti. Pro osoby samostatně výdělečně činné byly v polovině roku 2022 zavedeny zjednodušené penzijní plány (PPES): v současné době se jich účastní přibližně 55 000 osob a spravují 266,3 milionu eur, což je stále daleko od 38,463 miliardy eur tradičních penzijních plánů propagovaných společnostmi a institucemi.
Tyto PPES umožňují snížit zdanitelný základ na 4 250 eur – nebo na 5 750 eur v případě kombinace s individuálním plánem – se zdaněním výplat jako příjmem z pracovní činnosti. Navzdory tomuto zdanění je Daniel Garcia (CTAC) považuje za vhodné a navrhuje začít „nejpozději“ ve věku 40 let; Ujišťuje, že „byly dobře přijaty, i když stále existuje mnoho nevědomosti a určitá nedůvěra“, a doufá, že „se časem budou rozvíjet“, zejména po zavedení systému příspěvků založeného na čistých příjmech, který bude platit od roku 2023. Organizace samostatně výdělečně činných osob již podepisují dohody s bankami; v DGSPF je registrováno 43 PPES a „očekává se, že jejich nabídka poroste, aby tento nový spořicí nástroj mohlo využít přibližně 3,4 milionu samostatně výdělečně činných osob“.
