Největší známé ložisko tohoto drahého kovu se neskrývá v koncentrovaných žilách ani ve viditelných nugetech.
Po tisíciletí bylo zlato mnohem víc než jen kov. Zanechalo stopu v historii impérií, podnítilo výzkum a živilo legendy. Jeho jedinečný lesk, snadná opracovatelnost pro výrobu šperků nebo mincí a odolnost vůči vlivu času z něj učinily univerzální symbol bohatství, prestiže a moci. Kvůli němu se vedly války, podnikaly cesty do neznáma a budovala se bohatství.
Poslední velký objev související se zlatem se však neodehrál v dole ani v odlehlých horách, ale v moři. NASA oznámila, že oceány naší planety skrývají více než 20 milionů tun rozpuštěného zlata. Toto číslo zní jako sen každého hledače pokladů, ale je tu jedno velké „ale“: každý litr vody obsahuje pouze asi 0,00000005 gramu zlata.
Jinými slovy, největší známé ložisko tohoto drahého kovu se neskrývá v koncentrovaných žilách nebo viditelných nugetech, ale je rozptýleno téměř nepostřehnutelným způsobem v každé kapce slané vody. To zcela mění situaci: tradiční těžba není vhodná a získávání zlata se stává obrovským problémem.
Dosud nebyly technologie získávání kovů z mořské vody dostatečně účinné a rentabilní. Pro získání nepatrného množství zlata je nutné zpracovat obrovské objemy vody. Někteří vědci navrhují futuristická řešení, jako jsou ultratenké nanofiltry nebo chemické procesy s nejvyšší přesností, které by mohly zachytit částice bez poškození mořských ekosystémů. Tyto nápady jsou však stále ve fázi experimentů a vyžadují astronomické náklady.
A i kdyby to technologie umožnila, zůstala by ještě jedna velká překážka: dopad na životní prostředí. Zkušenosti s podmořskou těžbou nerostných surovin nejsou příliš optimistické. V místech, jako je Papua-Nová Guinea, vedla těžba nerostných surovin z mořského dna k nevratnému poškození mořských biotopů a biologické rozmanitosti. Narušení rovnováhy oceánu, ekosystému, který je životně důležitý pro život na Zemi, může mít nepředvídatelné důsledky.
Proto zatím zůstává tento „poklad“ ve svém přirozeném úložišti – oceánech. Otázkou zůstává, zda lidstvo v budoucnu najde způsob, jak jej využít, aniž by poškodilo zdraví moří.
