Popisek k fotografii: Pouhé dva roky po skončení občanské války začaly některé města v USA přijímat nařízení zakazující „nemocným, zmrzačeným nebo ošklivým“ lidem vycházet na ulici.
„Lepší být krásný než dobrý“.
Když irský básník a spisovatel Oscar Wilde (1854–1900) pronesl tuto větu, zřejmě měl na mysli Spojené státy své doby.
V druhé polovině 19. století přijalo několik měst a alespoň jeden stát USA řadu právních předpisů, které považovaly za trestný čin absenci určitých fyzických charakteristik nebo přítomnost jiných, které byly v rozporu s tehdejšími estetickými normami.
Postupem času se tyto sporné předpisy, které zahrnovaly pokuty a tresty odnětí svobody, staly známé jako „Ugly laws“ (v překladu „ošklivé zákony“).
Popisek k fotografii: Cílem takzvaných „ošklivých zákonů“ bylo zabránit bezdomovcům a chudým v přístupu do rychle rostoucích měst.
Skrýt „nepříjemné“
„Takzvané „ošklivé zákony“ představovaly sérii obecních nařízení, která zakazovala lidem s určitými fyzickými rysy pobývat na veřejných místech,“ vysvětlila BBC Mundo Susan Schweik, děkanka Fakulty umění a humanitních věd na Univerzitě v Berkeley (USA).
První z těchto zákonů byl přijat ve městě San Francisco v roce 1867, dodala americká profesorka, která provedla důkladný výzkum těchto norem pro svou knihu „The Ugly Laws: Disability in Public“ („Ošklivé zákony: postižení na veřejnosti“).
Nařízení tehdy ještě mladého kalifornského městečka trestalo každého „nemocného, sebevědomého nebo ošklivého do té míry, že se stává nepříjemným nebo odpudivým“ člověka, který byl spatřen na ulicích, náměstích, v parcích a jiných veřejných místech.
Postupem času se k tomuto nařízení připojila města jako Reno (Nevada), Portland (Oregon), Lincoln (Nebraska), Columbus (Ohio), Chicago (Illinois), New Orleans (Louisiana) a stát Pensylvánie převzaly ducha a literu textu přijatého v San Franciscu.
V případě Chicaga, jednoho z posledních měst, které přijalo podobný zákon v roce 1916, místní úřady zdůvodnily tento krok „odstraněním“ veškeré „ošklivosti z ulic“, jak uvedla místní noviny Tribune.
„Vzniká dojem, že pod „ohavností“ se míly neživé předměty, jako jsou cihly, ale překážky, které chtěli odstranit, byly lidské,“ dodal Švejk.
Popisek k fotografii: Občanská válka zanechala tisíce zraněných a zmrzačených, ačkoli mnoho „ošklivých zákonů“ tyto veterány ze svých ustanovení vylučovalo.
V té době někteří ospravedlňovali tato opatření jako způsob kontroly nemocí a ochrany veřejného zdraví.
„Teorie ‚mateřského vlivu‘ předpokládala, že pokud těhotná žena uvidí někoho nemocného, zmrzačeného nebo ošklivého, bude tak šokována, že její dítě se může narodit nemocné,“ vysvětlila expertka.
Důkaz tohoto přesvědčení lze najít v textu publikovaném v roce 1906 americkým knězem Charlesem Hendersonem.
„Epileptik vyvolává hrůzu a nikdo, kdo viděl člověka v křečích, se nemůže zbavit znepokojivé vzpomínky na tento pohled a zcela osvobodit svou mysl od hrůzy nebo odporu,“ napsal na podporu opatření k izolaci „nežádoucích prvků“.
V poválečném období
Pro Švejka nebyla náhoda, že tato nařízení začala být přijímána dva roky po skončení občanské války (1861–1865), která zanechala po celé zemi tisíce zraněných a zmrzačených.
„San Francisco bylo městem, které prožívalo urbanistický šok, zotavovalo se po vzestupu a pádu zlaté horečky a zažívalo masovou migraci z různých zemí, hlavně z Číny. Ulice byly plné lidí, kteří se ocitli v tíživé situaci,“ tvrdí expert.
„Vzhledem k tomu, že město bylo vzdálené od bojišť, nebylo přeplněné zraněnými a postiženými jako jiná místa. V San Franciscu proto bylo možné mít podezření, že mnoho zraněných na ulicích byli podvodníci, kteří raději žebrali, než aby pracovali,“ dodala.
Je pozoruhodné, že mnoho z těchto „hrozných zákonů“ bylo podporováno charitativními organizacemi.
„Tyto normy byly používány k umisťování lidí, kteří byli považováni za odpudivé, do ústavů,“ uvedla pro BBC Mundo Raquel Mangual, výzkumnice Institutu pro otázky zdravotního postižení na Temple University (USA).
Různé normy stanovovaly tresty v podobě pokut a vězení pro „nemocné, mrzáky nebo ošklivé“, kteří se objevili na veřejnosti.
„V důsledku toho byli lidé, na které byly tyto „zákony“ uplatněny, nuceni vstoupit do útulků nebo chudobinců. A to byl neoficiální rozsudek doživotního vězení,“ tvrdí Shveyk.
Cílem byli chudí
Ačkoli se „znetvořující zákony“ zdály být zaměřeny na pronásledování určitých skupin kvůli jejich vzhledu nebo jeho absenci, oslovení odborníci poukázali na to, že jejich skutečný cíl byl jiný.
„Tyto normy měly velmi málo společného s fyzickou přitažlivostí a byly využívány k tomu, aby se z ulic odstranili lidé s jakýmikoli omezenými schopnostmi, bezdomovci nebo lidé trpící nemocemi, jako je epilepsie,“ vysvětlil Mangual.
Ve stejném duchu se vyjádřil i specialista na intelektuální a vývojové poruchy Guy Caruso.
„Bezdomovci, invalidé nebo mrzáci byli ve většině případů chudí, museli žebrat, aby přežili, a lidé pociťovali odpor, když je viděli na ulicích,“ řekl profesor Temple University.
Ale nařízení se nesnažila jen skrýt lidi, kteří byli považováni za „nepříjemné nebo odpudivé“, a zakazovala jim pobývat na ulicích, náměstích nebo v parcích, ale také jim zkomplikovala život tím, že jim zakázala žebrat.
Například zákon v Chicagu stanovil pokutu ve výši 1 amerického dolaru (dnes více než 20 amerických dolarů) za každý přestupek vůči „nemocnému, postiženému nebo ošklivému člověku“, který se objevil na veřejném místě.
Postihnuti byli nejen žebráci, ale i ti, kteří se živili pouličním prodejem nebo pouličním uměním.
Ve své knize Švejk uvádí případ zaznamenaný v Clevelandu v roce 1910. Muži s poškozenýma rukama a nohama, který prodával noviny na ulicích, úřady zakázaly pokračovat v činnosti, protože se domnívaly, že to není práce pro „mrzáka“.
O několik let později v Portlandu policisté řekli ženě známé jako „Matka Hastingsová“, která také prodávala noviny na ulicích, že je „příliš hrozný pohled pro děti“ a dali jí dvě možnosti: odejít na farmu nebo do jiného města.
Žena odjela do Los Angeles a provdala se za jiného mrzáka, podle informací, které našla výzkumnice.
Otevření dveří diskriminaci
Ačkoli přesný počet lidí, na které se tyto zákony vztahovaly, není znám, protože ani policie, ani soudy nevedly žádné záznamy, oslovení odborníci tvrdí, že jejich dopad přesáhl okruh obětí.
„Tyto zákony byly součástí komplexu zákonů přijatých na konci 19. století, které se snažily kontrolovat, kterým lidem bylo povoleno objevovat se na veřejných místech,“ tvrdí Shveyk.
Expert tvrdí, že tyto předpisy byly nakonec spojeny se zákony o rasové segregaci přijatými na jihu USA.
Mangualová zase řekla, že tyto nástroje také otevřely cestu eugenické legislativě, která byla přijata v některých státech země na konci 19. století.
„Tyto zákony usnadnily přijetí dalších zákonů, které povolovaly sterilizaci lidí s postižením nebo duševními chorobami s cílem tyto skupiny vymýtit,“ dodala.
Schweitzer uznal, že „ohavné zákony“ sloužily k diskriminaci zdravotně postižených, ale vysvětlil, že to nebyl jejich hlavní cíl.
„Obvykle říkám, že (bývalý prezident) Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) nebyl cílem těchto zákonů. Hlavním cílem byli chudí lidé,“ trval na svém.
V roce 1921, ve věku 39 let, Roosevelt onemocněl dětskou obrnou, která ho ochromila od pasu dolů a donutila ho až do konce života používat invalidní vozík. Jeho stav byl však utajován a při některých veřejných vystoupeních prezident používal berle a jiné pomůcky, aby mohl stát na nohou.
Zemřeli, ale nejsou zapomenuti
S příchodem 20. století se uplatňování „ošklivých zákonů“ stalo poměrně vzácným jevem. Zrušeny byly však až v 70. letech díky tlaku hnutí za práva osob se zdravotním postižením.
„V roce 1970 chtěl policista v Omaze (Nebraska) zatknout bezdomovce, ale neměl k tomu žádný důvod, protože tento muž nežebral, nebyl opilý a nerušil veřejný pořádek. Policista však našel nařízení o ošklivých lidech a rozhodl se ho uplatnit,“ řekl Švejk.
„Soudce zamítl požadavek policisty se slovy: ‚Mám snad povolit zatčení dětí mého souseda, protože jsou ošklivé?‘ Místní noviny tuto historii zveřejnily a začaly se organizovat skupiny aktivistů, aby dosáhly zrušení tohoto zákona,“ pokračoval.
„Mimochodem, titulek použitý v novinách: „Zákon o žebrání trestá pouze ošklivé lidi“, je důvodem, proč dnes tyto zákony známe jako „ošklivé zákony“. A to navzdory tomu, že slovo „ošklivý“ se v žádném z nich nevyskytuje,“ uzavřel.
Ačkoli ne všechna města zrušila své vyhlášky, přijetí zákona o právech Američanů se zdravotním postižením (ADA) americkým Kongresem v roce 1990 je v praxi zneplatnilo. Tento zákon zakazuje jakoukoli diskriminaci osob s fyzickým nebo mentálním postižením.
Navzdory oficiálnímu zrušení zákonů odborníci tvrdí, že jejich důsledky nebyly překonány.
„Duch těchto zákonů je stále zakořeněn v podvědomí lidí a institucí, což je patrné z toho, jak se dosud zachází s lidmi se zdravotním postižením, kteří jsou i nadále považováni za děti,“ uvedl Mangual.
Shveyk rovněž ujistil, že „kultura ‚ošklivých zákonů‘ je stále velmi silná“, a tvrdí, že současný prezident USA Donald Trump je jedním z těch, kteří k tomu přispěli.
„Trump si na počátku 90. let vybudoval politickou kariéru na kampani proti bezdomovcům a zdravotně postiženým, kteří se zdržovali na bohaté Páté avenue v New Yorku, což ho rozčilovalo, protože to „zhoršovalo“ okolí Trump Tower,“ připomněl.
„Dnes se místo městských nařízení používají rafinovanější způsoby, jak vyhnat lidi, které ostatní považují za neestetické, například instalují lavičky a další městský mobiliář na náměstích a v metru nebo na nádražích, což chudým brání v tom, aby se na těchto místech zdržovali nebo spali,“ řekl.
